Bylo mi sotva šestnáct, když jsem poprvé přišel do posilovny. Pamatuji si to jako včera, protože ten den se stal asi můj největší trapas v životě.
Představte si hubenou postavu, která by klidně mohla hrát reklamu na hlad, oblékněte ji do rádoby sportovního oblečení a bez
žádných zkušeností ji vrhněte mezi činky, stroje a lidi. A nechte tuhle postavu skákat z jednoho stroje na druhý, zvedat činky a posilovat svaly, které buď neměla, anebo o nich nevěděla.
Tohle se dělo dost dlouho na to, aby nakonec majitel posilovny a trenér v jedné osobě zakročil a vyhnal mě se slovy, abych to šel provozovat na diskotéku. Nebo rovnou se na to vysral a raději šel na pivo.
Po pár týdnech jsem se vrátil a trenér mě vzal na milost. Naučil mě základy a zbytek bylo víceméně na mně, protože nikdo nemá čas na kluka bez bohatých rodičů. Takže moje škola byl internet a články o cvičení, časopisy z druhé ruky a omezená knihovna města, kde jsem našel i pěkně zaprášené kousky z konce osmdesátých let. Další zdroj "ověřených" informací byli přátelé.
Do posilovny jsem chodil tak třikrát nebo čtyřikrát týdně a byl to můj koníček na plný úvazek. Jenom díky podpoře rodičů a babičky jsem si dovolil koupit permanentku na měsíc. Kdyby mi někdo v té době řekl, ať jdu cvičit s vlastní vahou, řekl bych mu asi sto důvodů, proč je to špatný nápad. Prostě moje mysl byla nějak nastavená a nedokázala přijmout jinou realitu.
Když se za tím ohlédnu zpět, asi za to mohl můj bratr, který je o dost starší a který hodně cvičil s činkami, když já si hrál ještě na pís
kovišti. Potom velkou roli sehrálo i to, že moji hrdinové z dětství byli všichni svalnatí borci jako Arnold a Silvestr a prostě jsem chtěl být jako oni. Nebo jsem si myslel, že musím být jako oni.
Takhle to šlo pěknou řádku let, ale když jsem si na vysoké skoro pokurvil zápěstí na levé ruce, tak jsem se ch
ytil za "čumák". Přestal jsem cvičit a ztratil tak jeden z mála koníčků, kterému jsem se věnoval skoro už osmým rokem. Pokusil jsem se nahradit cvičení mým neoblíbeným během, ale prostě to nebylo ono.
Je to asi rok zpátky, když jsem se začal dívat po alternativě ve cvičení. Věděl jsem, že již nechci chodit do posiloven a že tento svět nechám jiným, kterým třeba vyhovuje, mají ho rádi, nebo jako já kdysi neznají nic jiného.
Mám takovou vlastní hypotézu, že každý náš čin má nějaký prapočátek. Nějaký klíček, který vám zakoření v hlavě a roste tam, sílí a vaše podvědomí k němu záměrně směřuje, ale vy ještě o tom nevíte. Důležité je, že to ví ten klíček, vaše podvědomí a nějak vesmír.
Jednoho dne jsem navštívil moje oblíbené knihkupectví v Brně a šel k regálu s knihami o cvičení. Neměl jsem vůbec přehled o novinkách, nebo co tam najdu. Prostě jsem tam šel a hned mě zaujala jedna knížka s divným názvem: Trénink vězně. Prolistoval jsem si tuhle knížku a věděl jsem, že ji musím mít. Koupil jsem ji a začal podle ní cvičit. Líbil se mi ten systém a přehled jednoduchých cviků, které nezačínají klikem na jedné ruce, ale postupně každého provedou od základů po nejtěžší možnou verzi. Ale o knížce samotné a její recenzi někdy jindy...
P.S.: Díky "Trenére"