Starověký výcvik legionáře

"Těžko na cvičišti. Lehko na bojišti" Latinské přísloví

Římská armáda předběhla o dva tisíce let všechny ostatní moderní armády svým výcvikem, postojem k disciplíně a přípravou k boji. Byl to vojenský dril a nácvik opravdového boje, který z legionářů udělal mocnou zbraň Říma a impérium jenom díky svým legiím se mohlo rozkládat od Británie po písky Sahary, od Atlantického oceánu až k branám Indie.

Pojďme se podívat na výcvik legionářů.

Základním předpokladem dobrého legionáře je už samotný výběr vojáka. Takový voják by neměl být příliš malý ani vysoký, ani příliš hubený nebo až moc svalnatý. V boji se jedná hlavně o vytrvalost, dokonalou kondici a houževnatost. Hubený voják nevydrží příliš dlouho a moc velký se zase rychle unaví a potřebuje více jídla a vody. Dalším předpokladem je, aby branec pocházel z venkova než z města a byl navyklý na tvrdou práci a dlouhé přesuny pěšky. Takovému "venkovskému balíku" není zatěžko spát v dešti a blátě a po dlouhém dni se ještě postarat o zvířata. Je tak naučený odjakživa.

Teď když máme hotového brance, kterému je kolem 16-17 let, přichází na řadu tvrdý výcvik a dril.

Každý legionář musí uběhnout v plné zbroji minimálně 10 kilometrů a dalších 15 kilometrů ujít pěšky. A to každý den! Takže aby tohle branec zvládl, pořádají se každý den od brzkého rána dlouhé běhy a kolečka kolem tábora, jenom aby si na to nováček zvykl. Dále je velmi populární běh se zbrojí do kopce nebo z kopce a skákání na místě. Jednoduše řečeno jde o jediné: o dokonalou fyzickou přípravu vojáka. Pokud vám dojde dech hned na začátku bitvy, tak vaše síla a zručnost se zbraní je k vám k ničemu.

Dobrá. Teď už uběhnete pár koleček kolem tábora a nezadýcháváte se. Na řadě je vaše fyzická síla. Takže není nic jednoduššího, než si opět obléct populární zbroj a začít dělat nekonečné série kliků, dřepů a shybů na místním buzerplace. Když máte dost, váš centurion vám vrazí do ruky padesátikilový pytel písku a ten přenášíte z jednoho místa na druhý do zblbnutí. Nebo musíte pořád dokola vrhat těžké kameny do písku a přetlačovat se s druhou kohortou v obrovském chumlu jak na rugby.

Už máte dokonalou kondici a sílu jako bejk. Teď je na čase z vás udělat vojáka, mašinu na zabíjení, vyslance boha války. Místo skutečných zbraní dostanete nejdříve těžší nebojové verze. Takže místo meče gladius vám velitel předá těžký klacek namočený v dehtu, který sebou teď budete vláčet dnem i nocí. Budete mu říkat nějakým rozkošným dívčím jménem nebo naopak zase nějak drsně a mazáci se vám budou za to smát. A aby vám to nebylo líto, dostanete ještě těžší štít, který je vlastně jenom několik prken natřených dehtem a pobit kravskou kůží. A s touhle "dětskou soupravičkou" budete od rána do večera bušit do dřevěných panáků nebo do svých spolubojovníků, tahat to na běhy a pochody, cvičit s tím, spát i jíst, až vás bude bolet každý sval v těle a nezvednete ani hrnek na vodu.

A potom všem se nakonec ocitnete někde na bitevním poli v daleké zemi. Místo klacku v ruce budete svírat opravdový meč, který pro vás bude jak kudlička na ryby a chránit se budete štítem tak lehkým, že ani po celém dni vás nebude bolet rameno nebo paže. Ale dost kecání, už běží horda barbarů – pasáčků koz a rolníků. Jejich řev je slyšet široko daleko, jejich barbarské rituály chtějí nahánět strach a úlek, jejich druidové si myslí, že vás vystraší nějaké to jejich brblání a bylinky.

Neuvědomují si, že vy jste voják. Nejste válečníkem. V tom je obrovský a podstatný rozdíl. Ne každý se narodí jako válečník, ale každý se může stát vojákem. Vaše disciplína vám dá sebedůvěru, vaše sebedůvěra vám dá odvahu, vaše odvaha vám dá vítězství!

A vy už teď víte jediné: že tohle vítězství bude vaše!