Výcvik Sparťanů

Dnes je hodně populární vracet se ke slávě starověké Sparty a jejich válečníků. Jejich výcvik však byl velmi brutální a trval prakticky celý život.

V minulém podobném článku jsem rozepsal život římských legionářů a jejich výcvik. Rozdíl mezi legionářem a sparťanským bojovníkem je v zásadním pojetí jejich vojenského života. Zatímco legionář byl odvedený muž, který se díky disciplíně a výcviku stal profesionálním vojákem, Sparťan se již narodil jako válečník a jediný způsob zbavení se služby byla smrt.

Výcvik Sparťanů začal narozením, kdy podle tradice byli odděleni silní od slabých, které shodili ze skály za Spartou. Dnes to přijde nemyslitelně kruté, ale vždy je nutné všechno zasazovat do kontextu. V 5.-4. století př.n.l. neexistovala skoro žádná lékařská péče, která by zachránila nedonošené děti a už vůbec by nezachránila postižené. Pro zemědělskou společnost doby železné bylo navíc velmi drahé se starat o postižené.

Do věku sedmi let pobývali chlapci u matek a až potom byli zařazeni mezi ostatní chlapce do předem přidělených skupin, kterým většinou velel jeden ze starších chlapců. Výcvik probíhal hlavně v rámci lehké atletiky, takže běh, hod oštěpem a diskem, zápasy a velmi strohým životem, kdy mladí bojovníci spali na holé zemi, nosili na sobě většinou jenom jeden kus látky a měli misku na jídlo. Často museli přebývat samotní na hřbitovech a v divočině, aby dokázali vzdorovat strachu. Součástí výcviku byly i krádeže jídla a každodenní rvačky mezi chlapci.

Podle popisků dostávali mladí bojovníci krvavou polévku s kousky masa a zeleniny a stravovali se ve společných jídelnách, kam měli přístup jenom svobodní občané Sparty.

Jejich život byl krutý, brutální a náročný. Součástí výcviku bylo i vzdělání v písmu, v četbě a filozofii.

V dospívání museli projít několik zkoušek, kde jednou z nich bylo i zabití člověka. Většinou se to stávalo při nájezdech na podrobené obyvatelstvo Heilótů, které bylo početnější než to Spartské a mělo v podstatě postavení podrobeného venkovského obyvatelstva. Z Heilótů byli vražděni ti nejsilnější, aby nedocházelo ke vzpourám utlačovaných. Heilóti udržovali sparťanskou ekonomiku naživu, starali se o statky, zvířata a věnovali se řemeslu a obchodu. Jenom díky jejich práci a dřině se mohlo svobodné sparťanské obyvatelstvo věnovat po celý život vojenskému řemeslu, než třeba Athény nebo Théby.

V podstatě výcvik bojovníků končil až třicátým rokem života. V té době byl takový sparťanský bojovník živou zbraní, která se nezastavila před ničím. Ve slavnostním ceremoniálu dostal těžký bronzový štít a přísahal, že bude dodržovat zákony Sparty. Jedním z nich byla i bezohledná taktika spartského vojska neustoupit ani při výrazném přečíslení nepřátel.