Bezfitka | Příběh síly

                "Běhání, skákání, chůze, šplhání, zvedání, plavání, plazení, vrhání."

                Síla je takový abstraktní pojem, že jen málokdo jej dokáže popsat. A přitom tu síla vždycky byla a lidé po ní toužili. Byla inspirací pro básníky a vypravěče, kteří vyprávěli příběhy o silných lidech a jejich siláckých kouscích. Složitější je vysvětlit, odkud pramení ta touha.

                Na začátku byl člověk odkázaný jenom sám na sebe a na přirozenou sílu. Byli jsme lovci a sběrači a každodenní pohyb, lov a boj nás nutil být silnými. Naši předci dokázali ujít desítky kilometrů každý den skrze neprostupné lesy, utíkat za poraněným zvířetem a hodit oštěpem tak, že to skolilo i mamuta. Nikoho nenapadlo se ještě navíc dřít, protože člověk byl tak silný, jak si to vyžadovala příroda a jak byl geneticky předurčen.

                S příchodem zemědělství se podmínky změnily a přišla doba starověkých Řeků, kteří byli přímo uctívači síly a přirozené krásy člověka. Nejspíš cvičili jenom s tím, co měli po ruce. Mezi hlavní olympijské disciplíny byl hod oštěpem, běh v plné zbroji, zápas a jízda na vozu. Hýbali se a cvičili ty nejprimitivnější cviky, které lidstvo zná a můžeme si je klidně prohlédnout na dochovaných památkách. Klik, dřep, shyb. K dokonalosti to dovedli samotní Sparťané. Vedle nich by i fitness maniaci vypadali jako víkendoví cvičenci. Cvičili a zdokonalovali se každý den, od malička do smrti, za každých okolní, stále připravení vyrazit do války.

                Potom přišla doba Římanů. Ve vojenských manuálech se lze dočíst, že pro výcvik legionáře je dobré, aby cvičil s mnohem těžším štítem a mečem, než opravdové zbraně vážily. Místo meče měl obrovský klacek obalený dehtem a štít dvakrát tak těžký jako skutečný. Nelze zapomínat, že průměrný legionář denně musel odpochodovat 15km a minimálně 10km uběhnout v poklusu s plnou zbrojí. Také bylo populární vrhat obrovské kameny do dálky a zápasit se svými spolubojovníky. Když takový muž poté dostal skutečný meč a odlehčený štít, bylo to jako dostat do ruky nůž na kuřata.

                Středověk je znám jako období temna, ale opak je skutečností. Takový rytíř musel být v dokonalé formě, aby mohl na sobě unést desítky kilogramů těžké zbroje, oháněl se mečem a ještě dokázal ovládat koně. V kronikách se píše, že dobrý rytíř dokáže přeskočit v plné zbroji tři šířky koně. Film nám trošku zkreslil pohled na takovou středověkou bitvu, kde se hlavní hrdina pár minut v epickém záběru proseká řadou nepřátel a vyhraje. Opravdová středověká bitva byla záležitost na několik hodin a klidně zabrala i celý den od úsvitu do soumraku.

                A nakonec bych přeskočil do naší moderní doby. Cvičení s vlastní vahou po tisíciletích vytlačil fitness průmysl. Někoho napadlo, že místo přirozeného pohybu by lidé měli tahat těžká závaží a zavřít je do klimatizované budovy. Hlavně aby snad někoho nenapadlo udělat klik a ta tyčka u stropu na shyby je jen pro okrasu. Do takové budovy potom zamíří člověk kancelářský, Homo Cancelaris, který celý den jenom sedí a myslí si, že když si odtahá to svoje železo, napraví svůj pohybový deficit tímto naprosto nepřirozeným pohybem.